Kdy jsme přestali mluvit, protože všechna slova již byla vyslovena. Kdy jsme se stali příběhy starých párů, křečovitě svírajících své dlaně. Upřené pohledy naplněné dávnými vzpomínkami, nedovršenými oslavami. Zvláštní pitvoření se nad historkami, díky nimž kdysi stékaly slzy od smíchu. Mlčky přečkané opery v prázdné koncertní síni. Slunce ještě jasně zářilo a výčitky nestihly vystřídal naději. Kdy jsme přestali čekat na zašeptání uprostřed křičícího davu.
Začali jsme žít z příslibů jistot. Protože babička vždy napeče koláče, čaj v hrnku po čase vystydne a i v knize jednou dojdou slova. Do prázdna křičíme o pomoc, aniž bychom si doopravdy přáli být zachráněni. Žít načrtnuté dny, skicy našeho života odehráváme jako divadelní herci. Se scénářem v rukou a u občasné improvizace se nám rozklepou kolena. Hledáme odpovědi v nevyslovených otázkách a zapomínáme se podívat dovnitř sebe, než vyhlédneme ven.
Kdy přišla ta chvíle, kdy jsme se stali hejny bez ptáků? Řečníky s došlými slovy. Příběhy bez postav.
Žádné komentáře:
Okomentovat