Pamatujete si ještě ty staré rozvrzané lavice, ve kterých jsme strávili velkou část našeho života? Vyviklané židle křivící páteř, první lásky zaznamenané lihovkami.
Naučili nás dívat se na svět pouze očima. Hned co nám do rukou vložili pera a slabikáře, do úst násobilku. Sedět bez dechu, zalepit pusu, hlavně nemyslet. Ano, hlavně nemyslet.
Část nás zůstala stále vryta do dřeva, ve školních třídách. Část nás se stala prachem odpadávájícím z vypisované křídy. Část nás se stala paprsky slunce tančícími po tvářích studentů během letních dnů.
Naučili nás spoustu věcí, do hlav vtěsnali spousty informací, které nikdy nebudeme moci využít. Ale už nám nikdo nevysvětlil, jak se je máme odnaučit.
Děkuji škole, že mě naučila počítat s logaritmy, znát nazpaměť buňku, pamatovat si všechny prvky periodické tabulky. Děkuji škole, že mě naučila jak být vojákem v pochodu bez okovů, ale se silikonovými lanky uvázanými pevně kolem rukou.
Ale já svou fantazii znovu získám zpět. A naučím se znovu myslet.
Své já si už vyrývám někde jinde.
Žádné komentáře:
Okomentovat