neděle 6. září 2015

ŠKATULKY, ŠKATULKY, HÝBEJTE SE.



Poslední dobou balancuji mezi dvěma místy. Tam, kde je něco správné. Tam, kde si myslím, že je něco správné. Škatulkuji své názory do neviditelných kapsiček, abych následně všechny znovu roztřídila.

Usilovně přemýšlím, co vypustit z pusy, jen aby to nebylo klišé! Ve finále skončím se semknutými rty a bez jakéhokoliv postoje. 


Celý den přemýšlím, co skvělého bych mohla dělat do budoucna. Přeskládávám své škatulky jako divá, přesto nakonec končím po celý rok bez nápadu.



Celé čtyři roky čekám na svou svobodu, kterou mi poskytne jen jediný papír. Tu vnitřní, na kterou žádné potvrzení nepotřebuji, stále nenalézám.


Sleduji, jak se mé dětinské já s tím dospívajícím přetahují o pozornost. Jak mě mé optimistické já čas od času opustí, nechá mě samotnou s tím protivou, co ho v mžiku dokáže nahradit.


Sleduji, jak se bojíme důsledků našich činů, avšak častokrát čin samotný je to, k čemu nám schází dostatek odvahy.


Zahoďme škatulkové názory. Ať už jsme si je vymysleli sami, nebo je do nás napasovali ostatní. Ponechme si jen tu velkou, nadepsanou JÁ. Ať už má zrovna dobrou náladu, nebo se mračí na svůj odraz do zrcadla.