pondělí 29. února 2016

PŘÍBĚH, KTERÝ SE VÁM VRYJE POD KŮŽI.

Z hlášek " Kniha Pod kůží se mi dostala pod kůži" se pomalu začíná stávat klišé, nicméně i já bych to nejraději použila, protože je to strašná pravda. Takový je další thriller podobný oblíbené Zmizelé nebo Dívce ve vlaku.



sobota 20. února 2016

OBRAZ DORIANA GRAYE

Jelikož se mi maturita blíží, dočítám ještě nějaké knihy povinné četby. A když přehlédnu to děsivé slovo povinné, tak se musím přiznat, že si to opravdu užívám. Klasika mě baví a Oscar Wilde nebyl vyjímkou. 



středa 10. února 2016

ROZVRZANÉ LAVICE A LOGARITMY

Pamatujete si ještě ty staré rozvrzané lavice, ve kterých jsme strávili velkou část našeho života? Vyviklané židle křivící páteř, první lásky zaznamenané lihovkami. 

Naučili nás dívat se na svět pouze očima. Hned co nám do rukou vložili pera a slabikáře, do úst násobilku. Sedět bez dechu, zalepit pusu, hlavně nemyslet. Ano, hlavně nemyslet. 

Část nás zůstala stále vryta do dřeva, ve školních třídách. Část nás se stala prachem odpadávájícím z vypisované křídy. Část nás se stala paprsky slunce tančícími po tvářích studentů během letních dnů. 

Naučili nás spoustu věcí, do hlav vtěsnali spousty informací, které nikdy nebudeme moci využít. Ale už nám nikdo nevysvětlil, jak se je máme odnaučit. 





čtvrtek 4. února 2016

HEJNA BEZ PTÁKŮ

Nepochopím vlastnost vlaštovek sedět na elektrickém drátu, zatímco my se nedokážeme dotknout ani sebe navzájem.

 Kdy jsme přestali mluvit, protože všechna slova již byla vyslovena. Kdy jsme se stali příběhy starých párů, křečovitě svírajících své dlaně. Upřené pohledy naplněné dávnými vzpomínkami, nedovršenými oslavami. Zvláštní pitvoření se nad historkami, díky nimž kdysi stékaly slzy od smíchu. Mlčky přečkané opery v prázdné koncertní síni. Slunce ještě jasně zářilo a výčitky nestihly vystřídal naději. Kdy jsme přestali čekat na zašeptání uprostřed křičícího davu.