pátek 22. ledna 2016

MALÉ DÍTĚ V NÁS

Kdy jsme se stali dospělými? Přišlo to hned jak jsme se probudili z kocoviny ráno po osmnáctých narozeninách? Nebo když jsme nastoupili první den do práce? Po maturitě (přece se jí přezdívá "zkouška dospělosti")? Po prvním přestěhování? Nebo po prvním šálku kávy, u které nám jako malým tvrdili "to můžeš až budeš dospělá"? 

Celé dětství jsme vzhlíželi k těm podivně velkým bytostem, přáli si být jako oni a těšili se, až budeme konečně moci říct tu větu "Teď můžu, teď už jsem dospělá". Já si tu větu říkám každý den, ale neprovází ji takové štěstí, jaké jsem čekala. Proč? Protože vždy když ji řeknu, vidím kolem sebe unavené dospěláky. Káva už se nepije tolik z radosti, ale především proto, aby nás probrala z neustálé nevyspalosti. Do práce nechodíme tolik proto, že tam děláme něco, co nás konečně baví, ale proto, že nějak tu rodinu přece živit musíme. Sny už nemáme od toho, abychom si je konečně mohli plnit (vždyť už dovolení rodičů dávno nepotřebujeme), ale abychom je zadupávali hluboko do země. 




středa 6. ledna 2016

START BEZ KNIH A PÁR SLOV O BUDOUCNOSTI

Původně to měl být obsáhlý článek o životních plánech a novoročních předsevzetích  promíchaný s nechutí ke škole, úvahách o životě a snahách. Ale kdo by chtěl číst můj dlouhý seznam plný věcí, které bych chtěla změnit na sobě samé. A navíc, už to tu jednou bylo. 

On ten další rok v našem životě nemusí být úplně dokonalý. A už vůbec ho nemusíme celý strávit s perem v ruce na odškrtávání splněných úkolů na papíře. O tom to pro mě přestalo být hned od okamžiku, kdy jsem s něčím takovým vůbec začala. Psala jsem si dlouhé seznamy přání, změn a nakonec i těch novoročních předsevzetí. Jak to končilo? Zaklapnutým deníkem někde hluboko ve skříni.