Kdy jsme se stali dospělými? Přišlo to hned jak jsme se probudili z kocoviny ráno po osmnáctých narozeninách? Nebo když jsme nastoupili první den do práce? Po maturitě (přece se jí přezdívá "zkouška dospělosti")? Po prvním přestěhování? Nebo po prvním šálku kávy, u které nám jako malým tvrdili "to můžeš až budeš dospělá"?
Celé dětství jsme vzhlíželi k těm podivně velkým bytostem, přáli si být jako oni a těšili se, až budeme konečně moci říct tu větu "Teď můžu, teď už jsem dospělá". Já si tu větu říkám každý den, ale neprovází ji takové štěstí, jaké jsem čekala. Proč? Protože vždy když ji řeknu, vidím kolem sebe unavené dospěláky. Káva už se nepije tolik z radosti, ale především proto, aby nás probrala z neustálé nevyspalosti. Do práce nechodíme tolik proto, že tam děláme něco, co nás konečně baví, ale proto, že nějak tu rodinu přece živit musíme. Sny už nemáme od toho, abychom si je konečně mohli plnit (vždyť už dovolení rodičů dávno nepotřebujeme), ale abychom je zadupávali hluboko do země.
Dětské myšlení nám připadá směšné, naivní. Častokrát se musíme držet, abychom se před nimi nezasmáli. Zapomínáme, že ty děti máme ještě někde v sobě, ale stejně jako naše sny, i je jsme zahrabali do nejzazšího zákoutí. Zalepili jim pusu, nechali je někdo hluboko ve tmě. Není na čase je poslat zpět? Probudit je v nás? Ono je to totiž občas potřeba.
Není fajn jít do obchodu a místo přepočítávání drobných v peněžence mít radost, že se nám ty velké prosklené dveře konečně otevřou aniž bychom museli vyskakovat, jako když jsme byli malí? Není fajn popíjet večer víno jen proto, že nám chutná, a nepoužívat ho na zahánění problémů? A nestojí za to vykašlat se konečně na tu otravnou práci, která vás nebaví, a pustit se do toho, o čem jsme snili?
Je to složité, co? Říkate si, že je to nemožné. A asi se teď zrovna pousmíváte, že? Vím, jak je snadné hledat jen to proti. Já sama to stále dělám. Ono ale není na škodu probrat v nás to dítko, jednou se místo mračení usmát a do něčeho se vrhnout, aniž bychom mysleli dopředu. A když už dopředu myslet musíte, zkuste si představit, jak skvělý to jednou může být.
Je těžký to překonat, ale stojí to za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat