VĚTRNÉ ELEKTRÁRNY A CESTY VPŘED.

Jeli jsme podél trsů trávy, polí a větrných elektráren. Někde vzadu za nimi se snažilo prodrat slunce skrz černé mraky. Marně. Kdykoli se mu už už dařilo vykouknout, zahalili jej zpátky jako do županu. Sem tam se na střeše auta rozdrnčely dešťové kapky. Chvíli jen tak nenápadně ťukaly, pak najednou jakoby se snažily udělat skrz střechu díru. Zahalovaly výhled na silnici, zápasily.

A já se v jednu chvíli ohlédla zpátky, zadním okýnkem, na cestu, kudy už jsme projeli. A přišlo mi to jako skvělé přirovnání k životu. Došlo mi, že v autě se také běžně neohlížíme zpětným zrcátkem na cestu, kterou jsme už urazili. Míříme do cíle a tam také chceme co nejrychleji dojet. Netoužíme si všechny ty únavné kilometry opakovat několikrát dokola.
A přesně tak by to mělo být i v životě. Neměli bychom se pořád a pořád patlat ve vzpomínkach, v minulosti. Neměli bychom litovat svých činů a stále přemýšlet o činnech ostatních. A měli bychom vymazat ta dvě slova co kdyby.