JSOU SVĚTLA, KTERÁ NEVIDÍME.

Kniha, která získala Pulitzerovu cenu, je opěvovaná snad v každé recenzi. Říkala jsem si, že prostě musí být dobrá, tak jsem se do ní pustila také. A dobrá opravdu byla. Je to jedna z těch knih, po jejímž dočtení jsem potřebovala chvíli pauzu, než jsem se vrhla na její popisování. Chtěla jsem ji vstřebat, nechat v sobě ještě chvíli proudit pocity. Osudy postav se mi usídlily v hlavě, značnou chvíli tam zůstaly a prožívaly tentýž příběh pořád dokola. 

SKÁLA.

Po prvním díle série tří knih, s dějem odehrávajícím se na ostrově Lewis, jsem sáhla především proto, že se o něm mluvilo, ale nepocházel ze severu.

STALKER.

Po velikánech knižních detektivek jako byl Sherlock Holmes, Hercule Poirot, slečna Marplová nebo Harry Hole, přichází na scénu další osobnost, Joona Lina. Dlouhána se světlými vlasy a finským přízvukem si prostě zamilujete.

LINCOLN 1933.

Chcete něco oddechového, co pohladí na duši? Pak sáhněte po Werichovi. Já si ho naprosto zamilovala už před půl rokem, kdy jsem dočetla jeho Italské prázdniny. 

LITERÁRNÍ SPOLEK LAURY SNĚŽNÉ.

Kniha od autora, jehož jméno jsem ještě nikoho neslyšela vyslovit a sama bych si na to nikdy netroufla, Pasi Ilmari Jääskeläinena. Je plná fantazie, je zvláštní, je originální. Nikdy jsem nic podobného nečetla, ale neskutečně mě dostala. Především tím, že byla natolik jiná, než všechny ostatní díla. Ale musím se přiznat, kdyby neměla tak nádherný obal, asi bych po ní nesáhla. Ve všech knihkupectvích na mě doslova koukala, vždy jsem si jí všimla a něčím mě zaujala. Když jsem si pak všimla, že pochází z rukou severského autora (i přesto, že jsem ho neznala), musela jsem si ji koupit, protože se severskou literaturou se mi zatím nepodařilo sáhnout vedle. 

TO NEJLEPŠÍ JE ZADARMO, NEBO ALESPOŇ SE SLEVOU.

Ty šťastné dny, kdy jsem tak naplněná energií a úžasným pocitem, až nemohu dýchat. Mám chuť mluvit, mlčet, křičet, jásat. Vše najednou. Tak takový byl dnešní den. Ne jen že jsem v antikvariátu sehnala obrovské poklady, které dlouho hledám (a to za cenu jedné knihy z knihkupectví), ale například jsme náhodně na cestě domů potkali pouličního zpěváka, který zpíval tak neskutečně, že jsem po celé jeho vystoupení jen seděla opodál na lavičce a nemohla se odtrhnout. Zpíval s láskou a bylo to snad lepší, než mnoho jiných koncertů. 

Momenty, které často nečekáme, drobnosti, které někomu nestojí ani za pohled koutkem oka. Momenty, které jsou náhodné a většinou také zadarmo. Dny, kdy se vlastně nic nestalo, ale vy máte pocit, jako by vás zničeho nic obklopilo štěstí. Momenty, pro které stojí za to žít. Momenty, o kterých právě život je. A já za ně děkuju. Stejně jako děkuju sama sobě, že jsem stále schopná si je uvědomovat. 

ŠKATULKY, ŠKATULKY, HÝBEJTE SE.

Poslední dobou balancuji mezi dvěma místy. Tam, kde je něco správné. Tam, kde si myslím, že je něco správné. Škatulkuji své názory do neviditelných kapsiček, abych následně všechny znovu roztřídila.

Usilovně přemýšlím, co vypustit z pusy, jen aby to nebylo klišé! Ve finále skončím se semknutými rty a bez jakéhokoliv postoje. 

Celý den přemýšlím, co skvělého bych mohla dělat do budoucna. Přeskládávám své škatulky jako divá, přesto nakonec končím po celý rok bez nápadu.


Celé čtyři roky čekám na svou svobodu, kterou mi poskytne jen jediný papír. Tu vnitřní, na kterou žádné potvrzení nepotřebuji, stále nenalézám.

Sleduji, jak se mé dětinské já s tím dospívajícím přetahují o pozornost. Jak mě mé optimistické já čas od času opustí, nechá mě samotnou s tím protivou, co ho v mžiku dokáže nahradit.

Sleduji, jak se bojíme důsledků našich činů, avšak častokrát čin samotný je to, k čemu nám schází dostatek odvahy.

Zahoďme škatulkové názory. Ať už jsme si je vymysleli sami, nebo je do nás napasovali ostatní. Ponechme si jen tu velkou, nadepsanou JÁ. Ať už má zrovna dobrou náladu, nebo se mračí na svůj odraz do zrcadla.