DVA LIDÉ, JEDEN POKOJ

Lidé, kteří si myslí, že sociální sítě jsou jen ztráta času, prostě nemají pravdu. Nebýt jich, tak přijdu o spoustu tipů na úžasné knihy, kterých bych si asi sama nikdy nevšimla. A tohle je právě jedna z nich.

MÉ SEZNÁMENÍ S NABOKOVOU LOLITOU

Lolita, světlo mého života, žár mých slabin... Klasiku vám na počkání neodcituje kde kdo, ale tuhle větu si zaručeně zapamatujete. Už jen proto, že si neustále žádá vaši pozornost na nádherné obálce nakladatelství Paseka. 

PŘÍBĚH, KTERÝ SE VÁM VRYJE POD KŮŽI.

Z hlášek " Kniha Pod kůží se mi dostala pod kůži" se pomalu začíná stávat klišé, nicméně i já bych to nejraději použila, protože je to strašná pravda. Takový je další thriller podobný oblíbené Zmizelé nebo Dívce ve vlaku.

OBRAZ DORIANA GRAYE

Jelikož se mi maturita blíží, dočítám ještě nějaké knihy povinné četby. A když přehlédnu to děsivé slovo povinné, tak se musím přiznat, že si to opravdu užívám. Klasika mě baví a Oscar Wilde nebyl vyjímkou. 

ROZVRZANÉ LAVICE A LOGARITMY

Pamatujete si ještě ty staré rozvrzané lavice, ve kterých jsme strávili velkou část našeho života? Vyviklané židle křivící páteř, první lásky zaznamenané lihovkami. 

Naučili nás dívat se na svět pouze očima. Hned co nám do rukou vložili pera a slabikáře, do úst násobilku. Sedět bez dechu, zalepit pusu, hlavně nemyslet. Ano, hlavně nemyslet. 

Část nás zůstala stále vryta do dřeva, ve školních třídách. Část nás se stala prachem odpadávájícím z vypisované křídy. Část nás se stala paprsky slunce tančícími po tvářích studentů během letních dnů. 

Naučili nás spoustu věcí, do hlav vtěsnali spousty informací, které nikdy nebudeme moci využít. Ale už nám nikdo nevysvětlil, jak se je máme odnaučit. 

HEJNA BEZ PTÁKŮ

Nepochopím vlastnost vlaštovek sedět na elektrickém drátu, zatímco my se nedokážeme dotknout ani sebe navzájem.

 Kdy jsme přestali mluvit, protože všechna slova již byla vyslovena. Kdy jsme se stali příběhy starých párů, křečovitě svírajících své dlaně. Upřené pohledy naplněné dávnými vzpomínkami, nedovršenými oslavami. Zvláštní pitvoření se nad historkami, díky nimž kdysi stékaly slzy od smíchu. Mlčky přečkané opery v prázdné koncertní síni. Slunce ještě jasně zářilo a výčitky nestihly vystřídal naději. Kdy jsme přestali čekat na zašeptání uprostřed křičícího davu.

MALÉ DÍTĚ V NÁS

Kdy jsme se stali dospělými? Přišlo to hned jak jsme se probudili z kocoviny ráno po osmnáctých narozeninách? Nebo když jsme nastoupili první den do práce? Po maturitě (přece se jí přezdívá "zkouška dospělosti")? Po prvním přestěhování? Nebo po prvním šálku kávy, u které nám jako malým tvrdili "to můžeš až budeš dospělá"? 

Celé dětství jsme vzhlíželi k těm podivně velkým bytostem, přáli si být jako oni a těšili se, až budeme konečně moci říct tu větu "Teď můžu, teď už jsem dospělá". Já si tu větu říkám každý den, ale neprovází ji takové štěstí, jaké jsem čekala. Proč? Protože vždy když ji řeknu, vidím kolem sebe unavené dospěláky. Káva už se nepije tolik z radosti, ale především proto, aby nás probrala z neustálé nevyspalosti. Do práce nechodíme tolik proto, že tam děláme něco, co nás konečně baví, ale proto, že nějak tu rodinu přece živit musíme. Sny už nemáme od toho, abychom si je konečně mohli plnit (vždyť už dovolení rodičů dávno nepotřebujeme), ale abychom je zadupávali hluboko do země.