BÝT STÁLE DÍTĚTEM

Fakt, že hodně čtu, musí vědět každý, kdo alespoň okem spatřil můj instagram nebo se už jednou zatoulal přímo sem. Je tak nějak obecně známo, že nám toho knihy dokáží hodně dát. Mně ale teď jedna kniha změnila život.

Vše, co jsem kdy potřeboval vědět, jsem se naučil v mateřské školce. Takhle zní její název, který už je dokonalý jen sám o sobě. Jejím autorem je Robert Fulghum a pro mě se stal spisovatelem, od něhož potřebuju mít absolutně cokoliv, co kdy napsal. A to od nákupního seznamu na ledničce až po opravdovou knihu.

Dítě v sobě máme všichni, jen se většině z nás daří ho velmi úspěšně skrývat a zakopávat do největší hloubky našeho nitra. Vlastně to umíme tak dobře, že máme dojem, že jsme se s ním rozloučili v době, kdy jsme si přestali hrát s panenkami, chtít vlastnit cukrárnu jen proto, že bychom celý její obsah mohli sníst zadarmo nebo když jsme přestali chtít být superhrdinou. 

Panenky jsme schovali do krabic. Vyjíst všechen obsah vlastní cukrárny nejde, protože je to ekonomicky nevýhodné. A superhrdinové existují jenom v televizi.  

Jako dospělím nám přibylo několik povinností, před kterými už nám nepomůže se jen schovat pod deku. Ale jde si ten život zpříjemnit, pozměnit si jeho režim,dokonce i když musíme vydělávat peníze. Protože mimo práci nám ještě zbývá spousta volného času. A nemusíme si hrát s panenkami, ale řekněte, opravdu někdy nechcete vyběhnout na první hřiště a strávit chvilku na houpačce? Sníst deset kopečků zmrzliny najednou jen proto, že prostě chcete? Skočit uprostřed parku do hordy sněhu a dělat andělíčky nebo se jen tak s někým koulovat? Přečíst si všechny knihy, co jste měli rádi jako malí a nemyslet na to, že se na vás v autobuse bude někdo zvláštně dívat? Nebo si alespoň doma pustit nějakou pohádku.

My chceme. Všichni bychom chtěli, alespoň něco z toho. Jen si na to potřebujeme najít nějakou obhajobu. Potřebujeme se za něco schovat. Pohádky třeba sledujeme jen o Vánocích, protože tehdy je to dovoleno. Na čtení dětských knížek čekáme, až se nám narodí vlastní děti. Dokonce i u těch omalovánek jsme čekali do té doby, než nám vytvořili nějaké pro dospělé, abychom mohli veřejně přiznat, že si občas rádí vymalováváme.

A hrdinové taky existují, jen teď vypadají úplně jinak, než jsme si je představovali. Místo barevných kostýmů nosí obyčejné oblečení a v davu byste je nerozlišili od ostatních. Ale jsou tu. Jsou to třeba naši rodiče, kteří s námi přežili pubertu. Lidé, kteří v jednu chvíli v životě přišli o všechno, ale pořád jsou ochotní žít dál. Nebo lidé, kteří se ujmou zatoulaného štěněte. Všechno tohle jsou totiž malá hrdinství, o kterých se nemluví, ale počítají se.

Proto se mi strašně líbí Fulghumovo psaní. On se totiž rozhodl na tyhle dospělácká pravidla vykašlat. Když chce, tak si třeba vyleze na strom. A mně se tohle strašně líbí. Hlavně kvůli tomu, že já sama se strašně (a hlavně hrozně zbytečně) svazuju tím, co si o mě ostatní lidé myslí. A to jsou to dokonce úplně cizí lidé, které už nikdy nemusím vidět. A tak mi tyhle krátké eseje změnily život. Protože už na to kašlu taky. Bude to pro mě těžký, ale taky strašně krásný.

Od teď budu v sobě to své schované dítě nejen probouzet, ale budu si ho hýčkat. A nejde jen o to dělat věci, co jsme dělali jako děti, jde o dělání čehokoliv, co nemá konkrétní důvod. Když dostanu chuť jít si dát deset kopečků zmrzliny, nechci přemýšlet o tom, jak to bude stát ale víc peněz, že to možná ani nesním, že to bude asi hodně sladký,.. Prostě chci jít a udělat to. Občas rozum vypnout a neohlížet se na jeho pravidla, která jsme si v průběhu života buď utvořili sami, nebo nám je do hlavy nasoukali ostatní.

Ono jde totiž hlavně o to žít, ne o tom přemýšlet.