ŽIVOT JE BÁJEČNEJ

Měla jsem depku z toho, že jsem si nepodala přihlášku na vysokou. A stejně se z toho vyklubalo jedno z nejlepších rozhodnutí v mým životě.

Strašně jsem si komplikovala život, přehnaně si stěžovala na většinu věcí kolem sebe, ve všem viděla problém. Vlastně se ze mě už v takhle mladým věku stal nabručenej starej děda unavený životem. Což je smutný. Moc se to nelepšilo ani potom, co se moje okolí postupně dostávalo na vysoké školy, čekaly je čtyřměsíční prázdniny, zatímco já si na vysokou přihlášku ani nepodala. Chtěla jsem si udělat roční pauzu, prostě si jen promyslet, co v životě dál. Začala jsem pracovat v knihkupectví, to byl pro mě vlastně splněný sen. Jenže ono to zase tak slavný nebylo, jelikož jsem celkem brzy zjistila, že v nákupním centru nenarazíte na moc intelektuálů, co by si chtěli povídat o knížkách. Spíš tam narazíte na typ lidí, kteří se řídí reklamou a už vůbec ne tím, co by mohlo být ukryto mezi popsanými řádky. A místo klábosení jsem občas vduchu ronila slzy nad tím, co si lidi kupují a ještě hůř - pak i doopravdy čtou. 

Nakonec se ale všechno tohle stalo tím nejlepším, co mě právě teď mohlo potkat. Mezi těmi policemi s knihami jsem poznala báječný lidi. Konečně jsem se dostala mezi někoho, kdo miluje knihy a místo to je trochu divný, nemyslíš? mi odpovídají jo, tak to mám úplně stejně! A to je strašně parádní. 

Zjistila jsem, že protivných lidí, kteří nedokáží ani pozdravit, je ještě stále dost, ale pořád jejich množství ti usměvaví dokáží překonat. A že stejně dokážete narazit na člověka, který si s váma povídá o tom, jak je psaní pohlednic super nebo starého pána, který je prostě jen neskutečně rád, že je mezi knihami a za to, že se na něj usměju.

Hlavně jsem v tom všem dokázala najít samu sebe. Přišla jsem na to, že bez cíle by mě vysoká nebavila. Vím, co chci od života, čím se chci živit a kdo opravdu jsem. A vím, že teď když půjdu studovat, tak budu mít alespoň motivaci to dokončit. K mým dosavadním snům se začínají připisovat další a další. A já už nejsem tak líná si je plnit.

Ke štěstí mi teď stačí strašně málo věcí. Dneska to byl třeba chleba s medem k snídani, vynikající kafe a nákup nových knih. A vůbec mi nevadí, že musím chodit v roztrhaných botech nebo že teď kvůli tomu nebudu mít úplně plnou ledničku. Když přijdu po dvanácti hodinách unavená z práce, na všechno dokážu zapomenout jen díky tomu, že z postele vidím na hvězdy. Nebo že mi Tom zasadil na zahrádce levandule. 

Dokážu si užívat naplno malých radostí, které nám život den co den nabízí.