JSOU SVĚTLA, KTERÁ NEVIDÍME.

Kniha, která získala Pulitzerovu cenu, je opěvovaná snad v každé recenzi. Říkala jsem si, že prostě musí být dobrá, tak jsem se do ní pustila také. A dobrá opravdu byla. Je to jedna z těch knih, po jejímž dočtení jsem potřebovala chvíli pauzu, než jsem se vrhla na její popisování. Chtěla jsem ji vstřebat, nechat v sobě ještě chvíli proudit pocity. Osudy postav se mi usídlily v hlavě, značnou chvíli tam zůstaly a prožívaly tentýž příběh pořád dokola. 

Kniha má dvě příběhové linie. Jedna pojednává o slepé francouzské dívce Marie-Lauře, která žije se svým otcem v Paříži. Každé ráno ho doprovází do muzea, kde pracuje jako klíčník, učí se žít život v obklopení temnoty, na narozeniny luští hlavolamy připravené od otce, čte 20 000 mil pod mořem v Brailleově písmu. Když začne druhá světová válka, utíkají spolu s otcem do městečka Saint-Malo, kde se ukrývají u podivného strýce Etienna, spolu s velkým tajemstvím. 

Díky další linii můžeme na dění pohlédnout z druhé strany, z německé strany. Malý Werner vyrůstá se svou sestrou v sirotčinci. Jeho budoucnost je předurčená ještě dříve, než si ji stihl vybrat - v patnácti letech má začít pracovat v dolech, kde zahynul jeho otec. Jelikož je ale velmi přírodovědně nadaný, navíc ho velmi baví spojovat či opravovat různá rádia, dostane se díky tomu do školy pro výjimečné chlapce. Co se odehraje zde, to si už musíte přečíst sami:). Musím se ale přiznat, že jsem měla nejednou nutkání vstoupit do příběhu a říct Wernerovi, ať se probere, konečně pořádně otevře oči.

Jak by hodně lidí mohlo čekat - slepá dívka, kluk, jejich osudy se nakonec spojí, do toho ještě téma 2. světové války. To přece musí být jedno klišé za druhým. Ale tak tomu nebylo. Naopak. Kniha byla naplněná odvahou, nádherným vztahem otce a dcery, touhou po splnění snů. Zvláštní nádech tomu také dodá tajemství, jež si otec nese s sebou při útěku. Sice je to už několikáté zpracování témata o druhé světové válce, ale z úplně jiného pohledu, než jsem čekala. 

Já jsem se do ní s každým přečtením řádku zamilovávala. Do autorových slov, především do jeho popisů. Doslova jsem je hltala. Bylo totiž nádherné nečíst pouze o místech či vzhledu lidí, ale o vůních, které byly všude cítit. 

Jediné, co se mi nelíbilo,ale za to nemůže autor ani kniha, bylo mé čtení recenzí ještě před jejím přečtením. Strašně ráda si v knihkupectví jen přečtu obsah knihy, poté doma zjišťuji, jak moc dobrá je,prostě mi vyrazí dech. Tady jsem ale bohužel tu krásu už čekala. 

Autor: Anthony Doerr

Název: Jsou světla, která nevidíme

Nakladatelství: Moba

Rok vydání: 2015

Překlad: Jakub Kalina